Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tour de Prdele 2015

16. 3. 2016

Tour de Prdele 2015 – Velká cesta vlastivědná sprostronárodní.

 

Jak jsme slíbili, tak jsme provedli. Loňská pivní TdP byl další level našeho cestování a jelikož si neklademe malých cílů, níže je výsledek.

Povzbuzeni cestou po pivních zákoutích naší krásné země Fanda přišel s nápadem objet a zdokumentovat místa, o kterých každý slyšel, zasmál se jim na Facebooku, ale nikdo tam ve skutečnosti nebyl. Ano, měl na mysli místa jménem jako Flusárna, Šukačka, Jedovary, Ďáblova prdel, Posraná skála a mnoho dalších.

Našim cílem bylo nejen tam být, ale nejlépe s pomocí domorodců zjistit, jak dané místo došlo svému názvu. Naplánováno, vyrážíme.

1.den – Močovice, Polipsy, Řitka 

 

Vyjíždíme s Fandou a setkat s se Láďou a Švejkem máme již tradičně v Chrudimi u nějakého obchoďáku. Dáme sraz, kupujeme zásoby a první cíl jsou Močovice za Čáslaví.

Močovice. Klasika, je to kousek, dvoutakty užírají kilometry cesty  a dojíždíme do Močovic. Zastavujeme u Konzumu a paní prodavačka nám osvětluje, že v okolí vsi byly močály, takže nikoliv smrdutá močka. Na začátek dobrý.

Pokračujeme dál. Jedeme nádhernou středočeskou krajinou na Zbraslavice a Zruč ke Kácovu. V plánu jsou Polipsy u Kácova. Nebudu se nějak sáhodlouze rozepisovat o všech opravách, ale faktem je, že Švejkovy jawice nějak zlobí. Opravuje co deset kilometrů, pořád dobíjení, netáhne to a takový řeči…

Polipsy. Mrňavá vesnička nad Kácovem. Od místního znalého občana zjišťujeme, že název je odvozen od výrazu Pobij psy, které se časem změnilo na fauně přívětivější Polipsy. Švejk opravuje, zbytek Motogangu baští přezrálé třešně a vzpomíná na loňské kácovské pivíčko. Sjíždíme do Kácova na oběd a litr malinovky a pokračujeme dál.

Další na cestě je Řitka. Ano, domov slavné to pěnice Heleny. Bereme to přes Benešov, když tu Švejk na benzínce zjišťuje fatální závadu – Pávík za ním plandá nějak moc. Tedy né, že by za ním normálně neplandal. Švejkovy rozjezdy jsou legendární – nakopne jawici, skočí po ní mocně a prvních patnáct metrů se na ní mrská jak úhoř, než si udělá ďůleček na prdelku. Až jeden má strach, že si rozbije kedlub.

Nicméně tady končí sranda (to brzo). Švejk se potápí k nebohému vozíku a zjišťuje podélně prasklou nosnou trubku. Je sobota odpoledne, v obci Benešov zavládla maňána a pomoc se bude shánět stěží.  Takže Pávíkovi odlehčujeme, rozebíráme si Švejkovy věci a pokračujeme. Opravíme až dojedeme. Však si nějak poradíme. Pokračujeme podpražskou klasiku – Neveklov, Nový Knín Mníšek pod Brdy. Máme stejně krásnou zem! Vůbec se nedivím panu doktorovi z Křečovic, že se tu stále kochal a recitoval Máchův Máj.

Řitka. Rezidenční čtvrť je obehnaná vysokým plotem, normální obyvatelstvo z neoplocené zástavby zalezlé, takže se dozvídáme kulový. Uděláme fotku a jedeme. Blížíme se do cíle prvního dne – kempu v Dobřichovicích. Už zase. Správce má na jednu noc volnou buňku, takže se ubytováváme. Švejk si půjčuje od správce vrtačku a plotový vázací drát a opravuje, já s Láďou jdeme do MMX pivovaru na inspekci.

Krátce – prostě jsme selhali. Konzumovali jsme to nádherné pivo, průběžně provádějíce logopedický test opilosti „rododendron“ až jsme se propili do zavíračky. Kdyby nás klučina od pípy nehodil do kempu fijatem, asi tam dodnes bloudíme.

2.den – Kozojedy

 

Ráno není úplně krásné. Postupně zjišťuji rozsah škod. Fanda se Švejkem na mě hledí se směsí zloby a pohrdání v očích a mě dochází, že příčinou bude asi moje od chrápání oteklá držka. Dodnes mi to nechtějí říci, ale pravděpodobně jsem byl ve spánku napaden vlastní bezvládnou rukou, kterou vedli ti dva zločinci! Láďa se raději ještě v noci takticky přesunul se spacákem ven. Sice mu každou chvíli dvacet metrů za hlavou projel vlak na Beroun, ale prý to bylo nastejno jako v chatce.

No nic, oba jsme rádi, že Švejk celé dopoledne opravuje.  Dáváme se do glancu a přijíždí Luboš ze Sidecar clubu Nasavrky, že s námi pojede jeden den společnou cestu. A přiváží Švejkovi nádherně naohýbané třmínky, matičky, podložky a vrtačku. Servis jak z pohádky. Opraveno, a kdyby na to Švejk sto let nesáhl, bude to jezdit pořád! Díky Luboši!

K polednímu vyrážíme. Jedeme kolem Karlštějna, do Nižboru, přes Křivoklát a cílem jsou Kozojedy u Kralovic.  Po cestě se stavujeme se na oběd v legendární vodácké hospodě U Rozvědčíka, ale je to docela fofr. Ve svíčkové za stodvacet jsem měl sekačku napůl s masem a pito výjimečně hnusné. Evidentně je to sezónní strojek na peníze a nepříliš spokojeni odjíždíme.

Nyní začíná stávkovat druhá Švejkova jawice, na které jede Láďa. Situace není vůbec dobrá. Motorka přestala táhnout a potom i pálit, až Láda setrvačností dojíždí na benzínku do Slabců. Švejk opravuje. No nic, benzínka je vybavena klobásami „dívčí sen“ a chlaďákem s pitím, takže mně osobně nic moc neschází. Švejkův stav se po třech hodinách zhoršuje, a když slyším ono legendární zvolání „Co po mě chceš! Čeho si žádáš!“ jdu se podívat, co u motorky vyvádí. Letmý pohledem rekognoskuju situaci a povídám – „jo, to dělá jako tenkrát, když byl vyjetej simering“. Během okamžiku měl Švejk sundané dynamo, simerink byl nacpán zpět a zajištěn, ale další průšvih -  vinutí na statoru je podřené. Švejk tahá lak… to by se jeden … nestačil divit!

Luboš nás opouští a my v pokročilém odpoledni jedeme dál.

Kozojedy – na benzínce se nedozvídáme žádné zásadní informace, ale později na podzim jsem komunikoval s jedním svým zákazníkem a ten mi ochotně sdělil, že název s největší pravděpodobností souvisí s místními stravovacími zvyky.

Začíná nás tlačit čas. Je navečer a cesta dlouhá před námi. Jedeme na Kralovice, v Kaznějově uhýbáme kolem kaolínového dolu na Úněšov a chceme dojet do Stříbra.

Jenom poznámka k tomuto úseku cesty. Všude, kam se v naší zemi vydáte, neustále vidíte nějaké stavení nebo alespoň komín. V tomto místě vyjedete na kopec, všechny malé vesničky zůstanou pod vámi a nic není vidět kromě Šumavy v dáli. Osobně jsem tady v ČR poprvé zažil pocit samoty na cestě. Paráda!

Dojíždíme do Stříbra a u Lidlu se ptáme na nějaký kemp. Dostaneme tip na Vranov na přehradě Hracholusky. Dojíždíme kolem osmé, bereme chatku za pár korun, stánek s pivem má do devíti a v kempu nábožný klid a ticho. Rychlá večeře, pár škopíků do proschlých hrdel a dobrou noc, cestovatelé.

 

3.den – Flusárna, Onen Svět, Šukačka

 

Vstáváme do tichého rána. Kousek pod námi balí postarší francouzský pár nějaké verky na kolocipédy a vyrážejí. Zdravíme se, jak se na světaznalé cestovatele patří „bonžůůůr“ a mizí.

Plán na dnešní den je najít nejzápadnější místo naší výpravy zvané Flusárna kousek od Kundratic a Velkých Dvorců. Nasedáme, no a pro změnu po třech kilometrech Švejk opravuje. Pěkně na vídrholci, začíná poprchávat, takže nechám chlapy, ať si opravují a jedu pofotit opravený řopík u cesty.

K prvorepublikovému opevnění - Na pevnostní objekty jsme u nás v Orlických zvyklí. Máme jich tu spoustu krásně opravených a přístupných veřejnosti.  Ale že systém byl tak rozsáhlý a propracovaný, jsem dlouho nevěděl. Při naší Panorama Tour 2013 jsme se stavovali u bunkrů blízko Slavonic a na podzim jsem kupoval nějaké věci od člověka z Českého Těšína, který měl řopík přímo na zahradě. Evidentně to tedy naše armáda myslela vážně a podle linií nevěřila nikomu.

Zpět k cestování – Švejkova jawice nejede, nedobíjí, takže se přemísťujeme, jak je naším dobrým zvykem, na benzínku do Stříbra. Identifikujeme špatnou baterii a vymýšlíme kombinace. Bohužel nic není schůdné, takže se sbírám a jedu do města koupit novou. Naštěstí mají a jako obvykle k polednímu můžeme konečně vyrazit atakovat Flusárnu.

Jenom krátce k městu Stříbro. Město je postavené na skále nad řekou Mží a jenom cesta serpentinou dolů k řece stojí za projetí. Velkorysé náměstí ve Stříbře je nádherné. Vůbec na celém starém městě je vidět, že se tu stříbro těžilo a výčet historických památek města dokazuje, že penízky tu rozhodně nechyběly. Atmosférou na mě působilo jako Staré náměstí v Hradci králové.

Flusárna. Začíná se dělat nehezky, prší, ale dojíždíme. Jedeme polní cestou plnou kaluží z Velkých Dvorců ke kdysi pěknému domu na samotě, nyní nějaké pobočce JZD. Dva mlaďáci vyhazují akorát hnůj od krav a koukají na nás jako vejři. O Flusárně nikdy neslyšeli, a tedy je uvádím do obrazu nastudovanými informacemi.

Flusárna nemá název odvozen od chrchlů, kemrů, paťáků a kdovíjak se tomu všude říká, nýbrž z německého výrazu flus/Flusshaus, což bylo označení pro soli z dřevního popela, česky známá jako potaš, draslo, nebo lesní sůl, chemicky uhličitan draselný. Surovina nezbytná k výrobě kvalitního skla, mýdla, kyanidu a spousty dalších užitečných věcí. Výroba spočívala v máčení popela ze dřeva, vylouhovaná zachycená tekutina se šest dní vařila a až se vyvařila, sediment se vykopal z kotle motykou. Spotřeba – dvě tuny dřeva na kilo potaše. Mazec.

 Flushausů lze najít více, nicméně tato Flusárna je značena v mapách. Je tedy námi dobyta a my jedeme dál. Stáčíme se na jih. Pršet nepřestává. Zmoklí dáváme oběd v Bělé nad Radbuzou a pokračujeme. Plán je jasný – Šukačka a Onen svět.

Z Bělé to bereme nábližkami na Horšovský Týn, Staňkov, Koloveč, když tu před námi dvě osoby na obložených kolocipédech… „Bonžůůůr“  a přijíždíme do Klatov. Dál už kousek po hlavní E53 je Onen Svět a kousek dál Šukačka.

Onen Svět. Dostat se Onen Svět není pro motorkáře všeobecně žádný velký problém. A i na tento vede pěkná, dobře značená silnice. Osadu tvoří pár domů a nějaké JZD. A evidentně o cizince moc nestojí. Když se konečně objeví postava místní obyvatelky, dáváme se do řeči. Dozvídáme se, že název vznikl pravděpodobně podle popraviště, které tam v dávných dobách mělo být. Moc se nám to nezdá - kdo by se vláčel s lumpem na kopec, aby s ním skoncoval na místě, kde není moc obecenstva. Ale zdokumentováno a Šukačka čeká!

Šukačka. Jak se lze dočíst na těch internetech, obě místa jsou od sebe vzdálena asi 2 kilometry vzdušnou čarou. Také je možné vidět nejčastěji fotografie cedulky „Šukačka“ u mostku přes stejnojmenný potok na hlavní silnici do Dojčlandu. Je to prostě takové jednodušší. Samotná obec Šukačka je ukryta na svahu, dostupná uzoučkou asfaltkou a jedná se o pár hezkých stavení a krátký lyžařský vlek. Opět vyčkáváme na nějakého domorodce. Daří se. Název je prý odvozen z nějakého německého slova Schukatze nebo tak nějak. Překladač strejdy Gůgla to vyhodnotil výrazem „roztržitá kočka“ a ten se nikdy nemýlí.  Všímáme si i zajímavé skutečnosti, a to, že tam má základnu „Bílý Orel“ skautský oddíl. No, už vidím, jak v pátek stojím na autobusáku a povídám: „Měj se hezky na té Šukačce, drahá dcéro“ J.

Konec srandiček. Před námi cesta dlouhá, potřebujeme se dostat do Sušice a Strakonic, kde v kempu bude sraz se členy Sidecar clubu Nasavrky.  Otáčíme stroje a sjíždíme na hlavní.

Počasí se do této chvíle zdálo býti příjemné, polojasné, když tu, temný stín zpoza hory zaclonil slunce. Nikdo nám nemusí říkat, že je opravdu zle. Všichni na povel vykloubíme pravé zápěstí a valíme z kopce najít nějakou skrýš. Ohlédnu se a vidím, že černota praská jak nafouklý ježek u krajnice a valící se šedivá stěna nás rychle dohání. Do xichtu mě začínají tlouct první obrovské kapky, ale vím, že nesmíme polevit. Pašík dává z kopce skoro devadesát a při představě, jak velké brzdy nás mají zastavit, je mi nedobře. Záchrana v podobě autobusové zastávky v Běšinách je vysvobození. Na zastávce nejsme sami, i cyklistka by se už našla. V okamžiku začíná peklíčko. Poryv větru shazuje Fandovi Čezetu ze stojánku a ten se láme. Do konce TdP už bude Fanda stojánek pořád jen drátovat a nebohou Babču opírat o kdeco.

Cyklistka je zřejmě z nějakého lepšího oddílu, protože sotva jak spadly poslední kapky, sedla na vehikl a odfičela. Asi byla na podobné komedie zvyklá a koneckonců není leden, že?

Balíme a jedeme také. Tato nábližka (č. 171) na Sušici a do Horažďovic je přenádherná. Škoda, že se nestíháme zastavit u hradu Rabí, který je ze silnice krásně vidět. Tolik k hezkému.  Škoda, že se to už nedá říci o hlavním tahu na Strakonice. Ale co se dá dělat. Je navečer a spěcháme.

Ve Strakonicích nacházíme kemp a v kempu vysmáté Nasavrčáky. Konkrétně předsedu Karla, šviháka lázeňského Františka a Vlaďku s Pavlem v kempové restauraci. Dále u stolu také příjemný motorkářský pár z Kostelce nad Labem a na čepu strakonického Klostermanna a Krále Šumavy, pivo z Vimperku. Velmi příjemný večer, a ačkoliv v kempu je nějaká zábava postpubertální mládeže, je brzy klid. Mlaďáci byli holt nějaký vyměklí… už není to jak za našich mladých let…

 

4.den – Uchcánek, Jedovary, Ďáblova prdel

 

Karavana se pěkně rozrostla.  Čeká nás několik zajímavých míst a bude to o hledání. Jako první je na řadě rybník Uchcánek u Protivína. Vyrážíme tedy. Mapové podklady má Fanda pouze z internetu a v soustavě rybníků náš Uchcánek není přesně označen.

Uchcánek. Jedeme po hlavní silnici na Vodňany a Protivín, projíždíme do Krče a dál do polí. Cesta se mění v krosovou trať a nikde nikdo, kdo by nám poradil. Nakonec nacházíme popisnou eurotabuli, kde je Uchcánek zmíněn, tedy se před ní fotíme a prohlašujeme rybník za nalezený. Jsme sbaleni na cestu, když tu Vlaďka vítězoslavně hlásí, že odchytila paní hráznou a ta jí Uchcánka identifikovala, žel ale příběh nezná. Tedy fotíme se znovu u zarostlé kaluže, ale máme to!

Dalším cílem jsou Jedovary za Českými Budějovicemi. Jedeme po silnici smrti č. 20. Je to odporné, tak taháme za rukojeti, ať je to brzy za námi. Z Budějovic potřebujeme vyjet po silnici č. 156, což se daří polovině výpravy. Sjednáváme si sraz v Jedovarech a valíme na jih.

Jedovary – malá sympatická vesnička mezi Strážkovicemi a Trhovými Sviny. Dojíždíme a dáváme se do řeči s také sympatickou paní. Osvětluje nám, že Jedovary jsou pojmenované po dávné události, kdy v místních lesích stála zemanská tvrz a v ní lapkové, snad jsem zapsal správně -  Malovci z Hluboké. Když jejich řádění přesáhlo míru únosnou, rozhodla se tenkrát vyšší šlechta zakročit. A jelikož Malovci byli původu nějakého urozeného, nemohli je prý pomlátit jak vodňanský kuřata, takže to vyřešili malou otravičkou. Odtud Jedovary. Mimochodem i přes Jedovary byla budována linie opevnění a v Jedovarech mají lehlý objekt třídy A140 po rekonstrukci a po telefonické dohodě přístupný.

Výprava je opět kompletní a vyrážíme na třetí místo tohoto dne a to do srdce České Kanady k monumentální Ďáblově prdeli.

Ďáblova prdel. Sjíždíme do Trhových Svinů a vydáváme se směrem na Borovany, Třeboň, Stráž nad Nežárkou, Jindřichův Hradec a Kunžak. Za Kunžakem sjíždíme do lesů a na první dobrou nacházíme cestičku do lesů. Je to odbočka vlevo mezi Terezínem a Novým Světem, zákaz vjezdu tam není, takže se dostáváme k Ďáblově prdeli tak na 300 metrů pěší chůze. Cestička do lesa je vyšlapaná a není možné zabloudit. Tedy povídám, takovou prdel jsem ještě neviděl. Děláme památeční foto a pomalu se balíme na další cestu.

Plán není pevně stanoven, ale vzhledem ke skutečnosti, že Pavel s Vlaďkou nemají stan, odpadá varianta kempu v Hartvíkovicích a návštěva Dalešického pivovaru. Tedy vymotáme se na hlavní silnici č. 151 do Dačic a dále krásnou cestou přes Želetavu spodem do Třebíče. Elementálové nám byli nakloněni a zajišťujeme si v krásném třebíčském kempu chatky. Vše je jak má být. Vedro stoupá, ale v místní hospůdce příjemná holčina točí plzničku do vychlazených půllitrů. Klidně bych tam dva dny zůstal!

 

5.den – Sračkov, Pičulín, Posraná skála

 

Pátého dne nás má cesta zavést na Českomoravskou Vrchovinu do vesničky Malá Lípa u HB, leč ještě nedávno jako Sračkov známá, do lesa Pičulína a na Posranou skálu u přehrady Vír.

Z kempu vyjíždíme zadní cestou a napojujeme se na silnici č. 351 do Polné. Nádhera. Je sklizeň, všechno voní, silnice se klikatí přes kopečky nahoru a dolů, provoz žádný, no skvělá projížďka. V Polné, krásném to městečku uděláme společnou fotečku a jedeme na Štoky a dál po místních silničkách, když tu – Malá Lípa. Zastavujeme u nějaké provozovny, jednoho z asi pěti domků a s místním obyvatelem se dáváme do výzkumu.

Sračkov. On Sračkov ke jménu přišel jako slepý k houslím. V původu názvu nebylo nic sprostého, jenom vesnička je z kopce s křižovatkou dole. A tam se srážely povozy, které vozkové nedobrzdili.  Tedy ne Sračkov, ale Srážkov, což bylo dobou zkomoleno do Sračkova a dále neutralizováno do Malé Lípy.

Dobře vyzkoumáno. Sjíždíme do Havlobrodu a napojujeme se na milovanou Route18. Cesta nás vede do Přibyslavi a dál do Nového Města na Moravě. No nestačím se divit. Totiž Vlaďka za Pavlem sedící mává packama jak Britny Spírs, každého zdraví a každý zdraví jí. Na vysvětlenou se nám dostává, že tu bydlí, učí robátka na základce a ještě dělá na zastupitelstvu. Tedy osoba známá. Zavádí nás do vyhlášené restaurace na Maršovské Rychtě, no k naší smůle zrovna ve čtvrti kopou elektriku a nabídka je omezená.

Pičulín. I nastal čas objevit další pamětihodnost. Na řadě je les Pičulín. Není to daleko. Kousek po cestě za vesnicí Rovné se les rozkládá. Jelikož to je les a domorodců je v něm běhá pomálu, dovolím si převzít legendu z kroniky nedaleké obce Bohuňov. Co na tom, že není pravdivá, ale je hezká:

„V řídce osídleném pralese Vysočiny před dávnými věky stávala uhlířská osada, která vznikla v údolí pod kopcem Kamenný vrch a z neznámých důvodů si vysloužila název Pičulín. Jednou podle pověsti tuto osadu náhodou objevila skupina jezdců (snad uprchlých vojáků od nějaké cizí armády nebo lapků), kteří podle tehdejšího mravu vyžadovali na osadnících výpalné, nechali se hostit a podobně jinak sužovali život obyvatel Pičulína. Žila zde dívka Bohuňka, sirotek u moudré a zkušené babičky - pradleny a tkadleny, která vnučku vychovávala a naučila ji mnoha znalostem a zkušenostem. Bohuňka, jenž byla krásná a mezi lidmi oblíbená, brzy babičku v mnohých činnostech zastávala. Do dívky se však zamiloval náčelník loupežníků, který ji pronásledoval na každém kroku. Když stále odmítala loupežníkovy milostné návrhy, použil násilí a zoufalá Bohuňka ho v zápase o život probodla. Svoji odvahu zaplatila životem. Rozzuření loupežníci potom osadu Pičulín vypálili. Les dodnes nese jméno této vypálené osady. Lidé, kteří se útěkem zachránili, založili za potokem Bystřičkou novou osadu a na památku hrdinné dívky ji pojmenovali Bohuňov.“

Tolik k Pičulínu. Jak v posledních dnech daly motorky celkem pokoj, registruji závadu i já. Jako vyškolený dvoutaktista jezdící na dynamo si cestou pobroukávám na klakson. Je to lepší než sebepřesnější ampérmetr a porucha dobíjení je slyšet okamžitě, zvláště pokud je v motorce pouze malá baterie. Tedy slyším, že nedobíjím. Jsem mrzutý a vůbec se mi nechce plazit pod Čuníkem a zjišťovat, co se stalo. Prostě vypínám světla a vím, že na 4Ah baterii dojedu 100 km, přesně ty, co potřebuji na Posranou Skálu a domů. Švejk se těší domů také, dcera má narozeniny, takže poslední zlatý hřeb výpravy a pro letošek splněno.

Posraná skála. Legenda praví, že jde o skalní objekt, ke kterému se uchylovali dělníci pracující na přehradě a později dělníci pracující v továrně na maskovací sítě pod přehradou jako k první zastávce, kde si mohli „odložit“. Dokonce tam kdysi byly nainstalovány i kadibudky.

Fandovy podklady nejsou úplně přesné. Vede nás nad přehradu s tím, že na kopci by to mělo být. Pár statečných se tedy škrábeme na kopec jak kráva, aby s pohledem na ty panorámata František prohlásil „Tedy, pár montáží jsem projel, ale abych s hovnem na krajíčku lezl do takového krpálu, to by mě nikdy nenapadlo. Ale zase je tu krásně“. Pravdu má, filozof jeden. Slejzáme dolů a pro změnu Pavel nám oznamuje, že pro změnu hrázný mu prozrazuje přesnou polohu Posrané skály.

Zastavujeme se ještě na hrázi, pofotíme, pokoukáme a jedeme objevovat. Posraná skála je kousek pod ošklivou továrnou, a když se pozorně podíváte na zem, nelze ji minout. Jak se tu sralo kdysi, sere se i teď. Takže dát pozor kam se šlape, udělat památeční foto a vyrážíme na cestu zpět.

Cesta zpět na R18 vede i kolem bývalého pionýrského tábora v údolí, nyní kempu Na kopci (značen Jitřenka), který provozuje Holanďan a ve kterém jsme spali předloni.

V Bystřici na benzínce dáváme poslední společné kafe a pak už se rozjíždíme podle toho, kam každý potřebuje. Já s Fandou to bereme na Dalečín, v Jimramově na Poličku, Litomyšl a s posledními zbytky elektrické energie dojíždím za šera domů.

 

Závěr

 

Tak skončila další dvoutaktní výprava ze seriálu Tour de Prdele našeho strašlivého Motogangu od Zelené Jedle a přátel. Díky jako vždy všem účastníků za krásně prožitých pár dní v sedle a Vám za to, že jste dočetli až sem. Doufám, že jsme Vás pobavili a třeba dali i kousek inspirace do nadcházející sezóny.

A k technice? Pokud na českých dvoutaktech vyřešíme dobíjení, máme po 80% starostí. A když máme navíc trochu oleje i v převodovce a v benzínu, dojedeme kamkoliv. Osobně na další TdP bez Vapéčka nejedu.

 

Tak zdar!

Jirka, KozelCH