Jdi na obsah Jdi na menu
 


Balkánská cesta 2017

4. 12. 2017

Tour de Prdele 2017

 

Rok se s rokem sešel a náš strašlivý Motogang od Zelené Jedle vypotil další objevnou cestu. Ale nikoliv lehce vtipnou, jako tu na Šukačku nebo těžce naučnou jako Pivní, prostě dvoutaktní Tour po vlastech Československých, nýbrž maje stroje velké ráže, naplánovali jsme Balkán, než to tam Unije celé doj*be.

Jasně, dva čtyřicátníci a tři důchodci se strojním parkem NTV650, GL1500, Shadow1100, CB500 a Intruder800. Ideální cestovní pekáče, kdejaký větry ošlehaný géesák  s hlikovejma kuframa musí před námi připažit. Zvláště Fandům Introušek, kterému po 150 kilometrech dojde benzín. J No, konec srandy, vyrážíme.

 

  1. Den. Ráno máme sraz v Chocni na náměstí. Počkáme na Hradečáky a ze Sidecar clubu Nasavrky vypůjčeného Luboše a valíme.  Cíl je kemp v Komárně, taková jistota slušného bydla, řáchandy v termálním bazénu z holandskými důchodci a večer procházka po starém městě s Budvárkem v Irském domě. Cesta ubíhá…ubíhá… nuda.

K tomu kempu – nachází se u fotbalového stadionu a obývají ho devizoví cizinci v drahých bydlíkách. Jezdíme sem už léta. Ceny dobré, poloprázdno,  sociálky čisté, teplé vody co každý chce, kuchyňka a v ceně ubytování je volný vstup do termálů přes ulici. No nekup to.

Kousek za kempem je hlavní Komárenská pevnost, kde vás za éčko provedou. Město je pěkné, EU tak před deseti lety na rekonstrukci napumpovala do Komárna spoustu peněz a začalo se vyrábět malebné staré město. No, ale zlaťáčky došly, takže je hotová tak půlka a z druhé půlky je půlka opuštěná. Hlavně že Irský dům s Budvarem funguje.

Dáme koupel, jdeme do města na pár piv a jediné co stojí za zaznamenání je, že jsem ztratil vstupní kartu od brány a tak lehce podnapilý přikládám ruce na bradavky (svoje) a dávám si pivní kolečko ještě jednou. Nakonec mě dobíhá klučina od Budvaru a mně se hned usíná o 50 EUR lépe. J

  1. Den. Ráno při balení zjišťujeme, že Luboš je delší cestou nepolíbený, takže nám nezbývá než si z něj dělat škodolibé žertíky a trochu ho zformovat do použitelného stavu. Pro začátek jsme začali tím, že se nestrojíme dřív, než si Luboš začne nandávat helmu. Dnešní cíl je nějaká česká vesnička v Banátu, kam dojedem tam dojedem.

Vykumprdíme se z kempu, vezmeme, to přes most na Magyar, na první benzínce zaplatíme dálnicí a pak už jen nuda až na rumunské hranice. Celníci nás vylustrují a fičíme dál. Nutno podotknout, že tuzemské míry v těchto končinách přestávají fungovat a rumunské  (a vůbec balkánské) reálie je třeba brát vážně. Z hranic k Temešváru sice vede krásná dálnice, ale jaksi chybí infrastruktura. Takže benzínky jsou po cestě asi dvě a mají podobu lodního kontejneru a unimobuňky, kde se kasíruje. Navíc všude bordel po kamioňákách a pach moče.

Ale tolik oškliva. Protože úplně nejlepší je jet na Balkán bez mapy, sjíždím po paměti do Temešváru a samozřejmě bloudíme – zas tolik si toho nepamatuju. Sluníčko neúprosně praží a my po druhém kolečku kolem načančaného obchoďáku valíme podle nějakých cedulí na nějakou výpadovku a stavíme na benzínce. Švejk „omdlévá“ vedrem a já tedy pod nátlakem kupuji mapu. Orientujeme se a po ujištění, že se máme dát po „autostrade“ do Oršavy se vracíme zpět na dálnici a valíme na jih. Autostrade vypadá sice trochu jinak, ale cesta je konečně trochu zajímavá. Projíždíme přes vesničky, kde sedí rumunské babičky na lavičkách před vyšlechtěnými domečky, všude vládne klid a pohoda, sem tam toulavý/přejetý pes nebo mávající tmavé dítě, radost pohledět. Projíždíme údolím Karpat, ale žádná Transalpina se nekoná, cesta odsýpá příjemně.

Osýpá tak příjemně, že najednou vyjíždíme u Oršavy na břehu Dunaje a otvíráme huby v němém úžasu. Když Johan Strauss psal legendární valčík „Na krásném modrém Dunaji“, napsal melodii tak nádhernou a velkolepou jako Dunaj sám. Silná modrá řeka, sevřená skálami a zdánlivě nezkrotně plynoucí. Oršava na poloostrově jako ze středomořských pláží, na protějším břehu Srbsko.

 My jedeme proti proudu a ač se to nezdá, do Svaté Heleny to je dobrých 150 km. Tankujeme a jedeme neuvěřitelně krásnou přírodou. Až si jeden říká, že musí nastat doba, kdy se tenhle kousek světa promění v přecpaný turistický resort. Potom asi nezbyde, než druhý břeh.

Je k večeru a padá rozhodnutí nejet až do Svaté Heleny, ale zkusit Eibentál, který je po cestě trochu blíž.  Cesta se krásně vlní, když tu jdu na brzdy a hle – myší díra. A u patníku cedulka „Eibenthal 7 km“. Odbočujeme a stoupáme po sice nové, ale uzoučké a klikaté silničce. Přes některé mosty v zatáčkách  není ani zábrana proti pádu, což jak se později dozvídáme je kvůli autobusům, kdy zadní dvoumontáž je nezřídka zpoloviny ve vzduchu.

Jedeme a jedeme a najednou konec. Prostě skončila silnice uprostřed polí, aniž bychom cestou narazili na živáčka. Přikládám tedy dlaň k obočí jak Vinetů a identifikuji hřbitov na protější stráni. Sjíždíme níž a po prašné cestě se dostáváme do vesnice, vrtaje nám hlavou, jak to básník myslel. Nebudu vás napínat. Za vším hledej EU. Únije poslala prášule na cestu s podmínkami, že délka musí být deset kilometrů a nesmí vést do vesnice. Takže prostě bylo vyhověno.

Jsme v Eibentálu a teď kde se ubytovat. U druhého domku potkáváme místní a hezky nahlas zdravím „Dobrýýý den!“. Dostává se mi odpovědi perfektní češtinou „Dobrýýý den!“. Povídám, „Jsme pocestní a hledáme ubytování, pomůžete nás, prosím?“. Odpověď – „Lari, máte někoho u dědy? Tam by to šlo“. A hotovo. Příjemná krásná mladá dáma nás zavedla do domečku, který obývá kouzelný dědeček Pospíšil, my jsme sundali hadry a šli k Pospíšilom mladším na večeři. Zní to jako pohádka? Možná, ale my to zažili. J

U Pospíšilů nás čekala skvělá večeře a potom jsme šli do hospůdky „Krajánek“, kterou pan Pospíšil provozuje. Sice neměl točené, ale lednička byla plná. Příjemný večer se protáhl do noci v družném rozhovoru a lehce po půlnoci jsme šli k dědovi Pospíšilovi na kutě.

  1. Den. Ráno nás probouzí cinkot kravského zvonce. To děda sehnal kravku Malinu z pastvy na podojení. Je nádherné ráno a my přemýšlíme, co budeme dělat. Snídáme u Pospíšilů a sedáme na motorky, že pojedeme kouknout na přehradu Železná vrata. Když jsem psal o Dunaji, že plyne zdánlivě nezkrotně, právě tato přehrada dokázala tu obrovskou sílu spoutat. Znalci vědí, tak pro ostatní – přehrada neslouží pouze jako elektrárna, ale i jako hraniční přechod do Srbska. A když jsme si ji chtěli vyfotit, vyběhl na nás týpek s placatou čepicí a ošoupaným kvérem na opasku. Takže focení proběhlo zpoza nějaké skládky o kus dále. No nic, viděli jsme, vracíme se do Oršavy natankovat a na nanuka. Po poledni jsme zpátky u Pospíšilů a pro změnu jdeme na pěší průzkum. Za vesnicí jsou opuštěné doly, která za komand dávaly alespoň nějakou práci místním. Švějk nám nějak klempíruje, jdeme tedy ve čtyřech. No nedošli jsme. Ten pěškobus nám nedělá nějak dobře, takže se vracíme do hospody U medvěda, kde užíváme stínu a točeného piva. Paní výčepní, shodou okolností také Pospíšilová se nám zmiňuje, že se snaží schraňovat staré věci, takže jí nakonec ukecáme na exkurzi a ona s námi posílá manžela. No kouzelné. Třeba Češi si zde drželi svojí kulturu i jazyk natolik, že například čeština se vyučovala na základním stupni školy a byla k tomu vydaná i učebnice. Samozřejmě že všichni mluví i rumunsky, ale češtinu mají naši krajané nádhernou, používajíce výrazy klidně z předminulého století.

Hospoda U Medvěda. Hospoda u Medvěda je zrekonstruovaná chalupa, kam se organizovaně navážejí čeští turisté autobusem s vlekem na kola. Funguje to asi tak, že se přivezou lufťáci, organizátor je rozstrká po chalupách, kde mají zajištěnou domácí stravu a bydlo a ráno se jde výletovat. Co jsme viděli, probíhá to tak, že nebozí turisté vytlačí kola z vesnice, sjedou krpál k Dunaji a tam je zase odpoledne posbírá autobus. Jinak zdejší kraj přímo vybízí k trekovým výletům a jak jsem koukal, za vesnicí je tak 80 km lesa bez jediného náznaku civilizace.

Po večeři u Pospíšilů v Krajánku večer besedujeme do noci a co mi utkvělo bylo, že na otázku, jestli pocítili na rumunském břehu válku na Balkáně mi pan Pospíšil odpověděl, že když seděli u příbuzných ve Svaté Heleně večer na verandě, viděli a slyšeli protějším břehu výbuchy. Později, na druhém konci Balkánu mi spousta věcí došla.

  1. Den ráno nastává loučení. Nedá se nic dělat, pojedeme dál, i když představa, že bychom tu hodili ještě den guleváloš nám není vůbec cizí. Razíme proti proudu Dunaje a hranice Srbska překračujeme suchou nohou u města Bela Crkva, kde mimochodem je také česká menšina. Všichni jsme zvědaví na Luboše, protože na otázku „máš pas?“ odpověděl, že ho mít nemusí, že má bumážku z cizinecké. (Na té bumážce velikosti šatnového lístku bylo napsáno, že k překročení hranic BiH při cestě na Dubrovník stačí občanka, tak jsme zvědaví). Posíláme Luboše prvního. Chvíle jeho typicky pohrkaných pohybů alá splašený robůtek a když vidím jeho nešťastnou tvář, dojíždím za ním. Celník se tváří komisně a povídá „identite karte“, načež mu zmateně Luboš strká pod nos všechny karty co má. Přebírám iniciativu, vytahuji ze změti karet občanku a celník pouští Luboše do tranzitu.